Admirál z labského údolí

František Zikmund Thun (1693 – 1702) po otci zdědil jen menší statky v Jílovém a Tisé u Děčína, kariéra chudšího venkovského aristokrata ho nelákala. V sedmnácti letech vstoupil do Maltézského řádu a čekal ho boj na válečné lodi, protože v té době se Malťané s Benátčany snažili zamezit tureckým námořním aktivitám blokádou Dardanel. Později se zapojil do pozemních bojů na Krétě, v roce 1661 získal velení válečné galéry San Martino a jako kapitán přispěl k vítězství v bitvě u ostrova Milos. Mladý kapitán se bojům nevyhýbal ani v příštích letech. U ostrova Paxos zajal dvě turecké lodě, na nichž osvobodil přes dvě stovky křesťanských otroků a potom podporoval francouzský expediční sbor v Alžírsku. V roce 1665 už ale byl doma v Čechách a po pobytu ve Vídni se objevil na jižním Slovensku, kde s Turky bojoval jako plukovník kyrysníků (těžké jízdy). Když boje s Osmanskou říší dočasně utichly, František Zikmund Thun pobýval na dvoře císaře Leopolda I. a v letech 1680 – 85 pracoval jako rakouský vyslanec v Londýně. Následovaly kratší diplomatické mise (Vatikán, Mnichov, Varšava) a v roce 1693 se vrátil na Maltu - tentokrát jako vrchní velitel válečného loďstva. Ve spolupráci s benátskými spojenci dobyl tureckou pevnost na ostrově Chios, což učinilo na papeže Inocence XII. takový dojem, že pod Thunovo velení svěřil i svou válečnou flotilu. Spolupráce Malťanů, Benátčanů a papeže se vyplácela také v dalších letech, kdy spojenci drtivě porazili Turky u ostrovů Syros a Andros. Když po uzavření Karlovackého míru (1699) konečně umlkly zbraně, František Zikmund Thun opět odcestoval na diplomatickou misi do Anglie. Při zpáteční cestě však onemocněl a v italském Livornu zemřel.