Exponát měsíce srpna 2018 - Cín

Cín patří mezi kovy, které lidstvo dokázalo zpracovávat již od starověku (od poloviny 3. tisíciletí před naším letopočtem), a to v podobě slitiny zvané bronz, kde je cín zastoupen maximálně 33% (zbytek tvoří měď). Cín patřil až do 19. století vedle železa a mědi k nejčastěji užívaným kovovým materiálům.

Cín se tedy na našem území nejdříve získával rýžováním, které provozovali Keltové nejpozději od doby laténské pomocí uměle vytvořených kanálů, a od roku 1200 se začala cínová ruda získávat pomocí hlubinného dolování v oblasti Krušných hor (Cínovec, Horní Krupka, Horní Slavkov, Boží Dar). Až do třicetileté války, především však v 16. století, bylo Krušnohoří kromě britských ostrovů nejvýznamnější evropskou těžební lokalitou.

Nejstarší dochované cínové předměty máme z doby antického Říma, ale cínařství se rozvíjí hlavně v období středověku, renesance, baroka a později dožívá v historismu a zasahuje i do secese. Byl to vždy především řemeslnický obor, ale ve svém vrcholném pojetí se dokázal vymanit ze své prioritně užitné funkce až do vyšších uměleckých poloh.

Právě z antického Říma se přeneslo zpracování cínu do středověké Evropy, kde svou významnou úlohu sehrály klášterní dílny. Vyráběly se liturgické (křtitelnice, svícny, sarkofágy), užitné (nádobí) nebo dekorativní předměty (poháry, pamětní křestní neboli kmotrovské mísy). Od 15. do 18. století se neobešla téměř žádná měšťanská domácnost bez cínového nádobí a náčiní. Cínové předměty hrály svou nezastupitelnou úlohu i ve společenském životě měst, ať se jednalo o cechovní organizace nebo církevní instituce.

Cínařům se v dobové terminologii až do 16. století říkalo konváři (lat. Cantrifusor, něm. Kandler nebo Kandlgiesser). Cínařské řemeslo neexistovalo samostatně, ale jako součást tvorby kovolitců, ve starověku zaměřených především na odlévání bronzu. Cínařskou profesí se v rozmezí 14. -16. století zabývali řemeslníci, kteří pracovali s cínem a bronzem dohromady, a kromě cínařů (přesněji konvářů) se sdružovali se zvonaři a puškaři (odlévali střelné zbraně – pušky a děla).

S rozvojem měst se veškerá řemesla organizovala do tzv. cechů. Nejstarší konvářské cechy se objevují ve velkých centrech – Paříž 1268, Norimberk 1285, Vídeň 1368. U nás byl nejstarší cech založen v Praze r. 1371 a druhý v Brně r. 1387. Během 15. a 16. století se zakládaly cechy na celém našem území i v menších městech. Mladý řemeslník se vyučil (4-7 let) na tovaryše a odešel na zkušenou do jiného města nebo i do ciziny. Poté se mohl vrátit do své domovské dílny nebo se usadit jinde. Podmínkou provozování vlastní živnosti a usazení se v daném místě bylo získání měšťanského a mistrovského práva. Poté do roka mohl nový mistr založit rodinu. Každý cech měl vlastní předpisy, tzv. artikuly, které např. určovaly množství zhotovené práce, aby tak regulovaly trh a nedocházelo ke konkurenci. Od počátku 19. století cechy zanikaly – v Čechách r. 1859, a cín se zpracovával v dílnách, které už jen dohlížely na kvalitu řemeslné výroby.