Děčínský admirál František Zikmund Thun-Hohenstein

Náš nejslavnější děčínský námořník se narodil 1. září 1639. Pocházel z početné rodiny, dospělosti se dožilo sedm jeho bratrů a čtyři sestry. Již v sedmi letech stál v Děčíně při úmrtním loži svého otce Jana Zikmunda Thun-Hohensteina. Jeho další výchovu zajišťovala matka Margareta Anna Oettingen-Baldern a nejstarší bratr Guidobald, který se stal arcibiskupem v Salzburku. Při dělení majetku František Zikmund zdědil menší statky Jílové a Schönstein. V roce 1655 studoval práva na universitě v Ingolstadtu, aby rok na to vstoupil do řádu Maltézských rytířů.
Na Maltu František Zikmund odcestoval roku 1660 a nejprve zde absolvoval povinnou dvouletou službu na galéře. Účastnil se letní výpravy v roce 1661, kdy loďstvo maltézského řádu spolu s Benátčany zlomilo osmanskou blokádu ostrova Tinos. V bitvě se křesťanská flotila dvou galeas a 20 galér srazila s tureckou flotilou 36 galér a pět nepřátelských lodí potopila a čtyři ukořistila. Už ve 23 letech byl František Zikmund jmenován kapitánem galéry San Martino. Od července do října 1664 se účastnil ve flotile a vojsku Maltézského řádu francouzské expedice proti pirátům v městě Djidjelli východně od Alžíru. Koncem roku 1664 Maltézská eskadra křižovala mezi Sardinii a Severoafrickým pobřežím, přepadla pět menších plavidel a zajala na 108 muslimských zajatců.
Od roku 1665 Františka Zikmunda registrujeme v Praze, poté sloužil jako plukovník u Schmidtova kyrysnického pluku. V letech 1680-1685 působil jako oficiální císařský vyslanec v Anglii u krále Karla II., se kterým se velmi dobře znal a byl přizván jako jeden ze svědků k jeho smrtelnému loži. Po korunovaci jeho nástupce Jakuba II. se vrací zpět. V roce 1686 je vyslán na diplomatickou misi do Říma u papeže Inocence XI. a na Maltu u velmistra Carafy. O rok později působil jako diplomat na dvoře bavorského kurfiřta Maxmilián II. Emanuela. V roce 1691 je jmenován velvyslancem u krále Jana Sobieského v Polsku.
Přes nesporné úspěchy se dvorská kariéra Františka Zikmunda nevyvíjela podle jeho představ. Proto se roku 1693 vrátil na Maltu. 7. srpna byl v tajné volbě dokonce zvolen velitelem řádové flotily. Jeho hlavním úkolem bylo chránit italské pobřeží před berberskými piráty. Jeho flotila sedmi galér a dvou podpůrných plavidel se proslavila ve větší benátské operaci proti Osmany drženému ostrovu Chios, který byl v září 1694 dobyt, přičemž bylo osvobozeno na 1000 křesťanských zajatců a zajato sedm plavidel. Díky svým úspěchům byl František Zikmund jmenován papežem Inocencem XII. „admirálem“ papežské flotily, což znamenalo velení nad dalšími čtyřmi galérami. I v dalších letech jeho flotila vyplouvala k bojovým střetům. Mezi jeho velké úspěchy patřila například vítězná bitva u ostrova Andros v roce 1697, kde řádová flotila spolu s Benátčany potopila sedm muslimských plavidel. Velet námořní válečné výpravě samozřejmě znamenalo hodně riskovat, František Zikmund Thun musel při vzájemném ostřelování z lodí stát v kyrysu na kapitánském můstku. Jak sám píše v jednom z dopisů „kolem umírali moji důstojníci“.
Roku 1697 ho císař jmenoval polním maršálem a povolal ho do dvorské válečné rady. V lednu 1698 proto odchází z Malty do Vídně. 21. 11. 1701 se stal velkopřevorem maltézských rytířů pro Čechy, Rakousko, Korutany, Štýrsko a Kraňsko a následně vyslán na diplomatickou cestu do Anglie cestou zpět onemocněl a 3. 5. 1702 umírá v italském Livornu, kde je také pohřben. Jeho památku tam dodnes připomíná honosný náhrobek, který nechal v roce 1707 vyrobit jeho bratr Jan Arnošt Thun-Hohenstein, salzburský arcibiskup. Jako jeden ze zasloužilých členů řádu získal také pamětní desku v německé kapli katedrály sv. Jana Křtitele v La Valettě, kde jste jí možná během dovolené viděli i vy.